Zhruba před dvěma měsíci jsem měl tu milou povinnost vybrat nějakou pěknou hřebenovku v dostupných rakouských Alpách. Sítem jich prošla spousta (např. v Ötztal nebo v Zillertal a jejich větší či menší vrcholy), když tu mi volá vzdálený příbuzný Rupert Houmer z Halle, že si jede vyrazit do Mrtvých Hor … a bylo. Dát dohromady partičku lidí byl však větší problém než vybrat samotný cíl. Ale nakonec i to se povedlo, takže v pátek 13. vyrážíme služebním vozem mafie směr Hinterstoder zdolat místní kopeček zvaný Grosser Priel.

Přesun volíme přes Deutschland a po 5,5 hodinách parkujeme na neplaceném parkovišti v těsné blízkosti Hinterstoderu. Než usneme ve stanu vedle řeky Steyer, polykáme dvě lahve bílého svatomartinského.

V sobotu ráno je mlhavo, než však stačíme zabalit věci, začne na nás zvědavě vykukovat první skalka v okolí (Spitzmauer). Vzdálený příbuzný z Halle Rupert parkuje chvíli po zabezpečení vozu, zdravíme se a jdeme napřed, bo tento statný padesátník s naslouchátkem a přízvukem Aldo Rainea má skvělou kondičku. První kroky vedou k jezeru, kde zpracováváme první dojmy hor a fotíme místní kýče. Rupert nás cestou od jezera hvizdem směruje na správnou stezku a jelikož se mu nejvíc zamlouvá kudrnatý blondýn – jal se mu popisovat místní krásy osobně. Při tom nám předvádí umění chůze nazad po pěšině plné pařezů, kořenů a kamení a rozhazování rukou tu vlevo tu vpravo a neupadnout. Ve „střídavém“ tempu (jednou vpředu my – poté neustále Rupert) a po třech hodinách, překonáváme 800m na výšku a stojíme na terase chaty Prielshutzhaus 1420 mnm s „nádherným“, alpským, „chaloupkově útulným“ palandovým winterraumu (a jistě by se našlo víc přívlastků pro tuhle nouzovku). Rupert spolkne naráz půlku lovečáku a vyráží na G. Priel – zkoušíme ho zlomit na zítřek, neboť je už dost pozdě na výstup, ale nedá se, a že prý ho máme po sedmé večer očekávat. Na pěšině si ještě pro jistotu přepočítává na prstech jestli se náhodou nespletl ve výpočtu a mizí za obzorem. My bereme jeden batoh s čajem a sušenkami a vyrážíme se juknout kol Brotfallu (2360mnm) nad soutěsku Klinserschlucht. Po návratu se setkáváme s majitelem pohorek ledabile pohozených před chatou (GTX Salomon vel.42) a od něj zjišťujeme, že přímo v chatě je nově upravený winterraum, ale že se do něj nelze dostat. Posilňujeme se babiččinou „přidej vejce a zalij“ a uměním zlatých českých ručiček (byla zaseklá klika) otevíráme dveře k pohádkovému ubytování s kamínkami a plnou předsíní dřeva a vody. Nastaly hody při trenýrkový teplotě a bezmála tří litrovou konví čajem. Rupert jak řekl, tak přišel, pochválil naše ručičky a přidal se k nám z hodokvasem. Na posteli pro 6 horalů bylo místa pro čtyři ažaž, a tak v teple a v pohodě usínáme.

Ráno se budíme až při rozbřesku – no komu by se taky chtělo vstávat – nijak nespěchaje snídame, balíme a s jasným cílem zhruba po hodince vyrážíme. Rupert pro dnešek volí Spitzmauer (lezl ho ferratou, jak jsme se později ze zápisu dozvěděli). Odchází asi dvacet minut před námi a zatímco mi po zadku sjíždíme zpět k chatě, on už je na cestě k autu, ale to předbíhám. Cesta, kupodivu, vede stejně jako včera opět do kopce. Sníh se drží okolo 1500 mnm a je krásně zmrzlý. Mačky zatím nětreba, ale na planině zvedající se a rozšiřující se v kotel je pro srandu sysluse modrobulbuse nasazujeme. Se sluncem v zádech stoupáme až k samotnému kotli a po jeho levě straně traverzujeme k výstupové cestě. Je zajištěna lanem, které je pro nás bohužel po většinu cesty schované pod sněhem. Výšvih do sedla Brotfallscharte, jež jenom o dvacet metrů níž než samotný vrchol Brotfall, nám zabírá dobrou půlhodinu, při které nás dohání italský pár ve středním věku. V sedle se dooblekáme, neboť na hřebenu slušně fičí. Italské duo jde svižně a než stačíme polknout první doušky čaje, mizí na obzoru. A zatímco Rupert již dobývá vrchol Spitzmauera, nás čeká ještě poslední půlhodina k vrcholovému kříži. Hřeben je nádherný a pohledy z něj díky počasí úchvatné. Jako na dlani tu máme masiv Dachsteinu a další alpské kopečky lákající nás, jen se rozběhnout a… . Vrchol je pokořen za 5 minut 13. Dlouho se nezdržujeme, povinné fotky v páru i solo a honem rychle z vyfoukaného hřebene do závětří sestupové stěny kotle. Ta nám dává zabrat samozřejmě víc než výstup v ní a drsně pociťujeme chybějící fixní lano. Ničím nerušený pohled do zhruba stametrové hloubky pod námi není nijak příjemný. Pro horský čubky však toto jako nektar pro včely jest Po sestupu kotlem, ať už po nohách či zadku, docházíme na chatu něco po třetí hodině. Opakuje se včerejší rituál žranice a trenýrkové teploty a snad zmoženi víc jídlem než horou usínáme po desáte. Na pondělní dopoledne plánujeme po vzoru Ruperta Spitzmauer, ale nakonec po přehodnocení situace ohledně nepřízně počasí měníme plány a vystupujeme pouze přístupovkou k feratě na Priel. Toť zkráceně poslední den v nezapomenutelné sestavě a v nezapomenutelných na podzim až moc živých Mrtvých horách.

Hinterstoder, Polster

říčka Steyer nebo jezírko Schiederweiher u Polsteru

Prielschutzhaus (duben – říjen; winterraum)

ne

Časy odpovídají podzimní náladě hor:
Parkoviště – Prielschutzhaus … 2,5h
Prielschutzhaus – Grosser Priel … 5h
Grosser Priel – Prielschutzhaus … 2,5h
Prielschutzhaus – parkoviště … 1,5h

15/2 Totes Gebirge, Mitte, 1:25000

Fotogalerie
Prielschutzhaus