Pěší turistika | Mont Blanc - italská normálka

Trasa na Mont Blanc, nejvyšší vrchol Alp, přes Aiguilles Grises je normální výstupová trasa z italské strany nazývaná také „papežská cesta“ podle papeže Pia XI., který jí jako první prostoupil. Obtížnost je udána st. III/PD, jedná se o časově náročnou cestu ve vysoké nadmořské výšce, s převýšením 3120m! a s přechodem ledovců s mnoha trhlinami. Cestu je potřeba plánovat na několik dní s přespáním na nově zrekonstruované (2011) chatě Gonella. Nejlepší období pro výstup červenec – srpenec. Výbava: pevná pohorka, funkční oblečení, úvazek (bederní i hrudní), mačky, cepín, lano 30m, 1× HMS, 3× karabina se zámkem, několik smycí různých délek (např. 2× 80, 2× 120); můžete přihodit i šrouby do ledu, jumary, kladku, blokant…
Středa 14/7 Parkujeme v kopci pod závorou, asi hodinu cesty s plnou bagáží, na silnici k jezeru Combal a ke stejnojmennému Baru daleko od posledního kempu osady La Visaille v italském údolí Val Veny. V údolí odkud se vyráží na neméně úžasné cesty než ty ze strany francouzské a kde začíná tzv normální cesta neboli cesta papežská neboli Via Gonella, podle chaty přilepené jako orlí hnízdo na skalnaté ostruze jehlovitého hřebenu Aiguiles Grises, na vrchol obdivuhodné a nejvyšší hory Alp – Monte Bianco (4810). Od závory stoupáme silničkou podél dravé řeky Doiry, která nabírá na síle prudkým spádem a mnohými přítoky z všudypřítomných odtávajících ledovců a pramenů, na druhé straně se táhne zarostlá moréna – čelo ledovce Miage. Za Barem Combal po pravém hřebínku morény (orograficky vzato) docházíme na úroveň prvního skalního hřbetu Petit Mont Blanc s pasoucími se horskými ovcemi, kde sestupujeme na samotný ledovec. Ghiacciaio Miage není na pohled klasickým ledovcem, je téměř celý pokrytý kamením. A i když se z počátku a posléze i shora zdá býti rovným, jeho reliéf je po celé délce zvlněn. Žlutá značení, podobná slunci, nás zavádí postupně na prostřední hřbet morény. Cestou, pod Petit Mont Blanc a vrcholem Tré-la-Téte, z něhož do údolí trčí ohromná ledovcová převěj – jež máme po levé ruce a po pravé východní stěnu Miage a ledovce du Mont Blanc, jež dělí v půl skalnatý výběžek těsně před setkáním s Miage a Dome, se dostaneme pod jehly Aig. Grises. Zde se překonává několik trhlin a podél skal nastoupáme stále ještě po ledovci zhruba do výšky 2600mnm, kde nad skalkou s červenou značkou začíná traverzovat pěšina pod jehlami nad ledovec Dome až k chatě Gonella. Cesta vzhůry (obtížnost I-II) je velice dobře značená nám z Miage známými žlutými sluníčky. Po prvních metrech narážíme na první kritické místo – pěšinu zde strhla válící se voda. Poznávám zde místo, kde jsme loni stoupali a následně dost nešťastně sestupovali atakováni několika menšími lavinami. V letních měsících tu lavina nehrozí, za to sesuvy půdy jsou dost patrné. Uklouznutí nebo sesutí se se zeminou končí v horším případě v odtrhové trhlině nějakých 40m metrů pod vámi. Pěšina neustále stoupá a překonává první skalnaté žebro Grises částečně zajištěné řetězy. Za žebrem dobře sledujeme značení, neboť cesta nečekaně klesne až k samotnému ledovci Dome. Od ledovce se přejde traverzem po zamrzlém firnu pod skalní ostruhu, na které už je patrná chata. Výšvih k ní je opět jištěn řetězy. Chata je stále v opravě, ale podle informací dělníků by měla být v průběhu měsíce srpna (2010) opět po letech otevřena. Přespat se dá ve winterraumu pro osm osob, nebo pokud si vezmete stan, tak na ochozu podél chaty – jako my. Na heliportu spát nedoporučuji!
Čtvrtek 15/7 K vrcholu vyrážíme od Gonelly toho dne jako poslední, ve tři hodiny ráno. Před námi jde trio španělů, trio italů, dvojice australan s jihoafričanem a domácí sólista. Všichni kromě španělů to však po zádrhelu na ledovci Dóme kolem 7h ranní, kdy je doháníme, otáčejí, kvůli očekávaným špatným podmínkám sněhu při odpoledním návratu. Ledovec Dóme, jehož průstup mi dělal největší starosti při plánování trasy, přecházíme nejdříve zleva na prostředek, tím stoupáme a proplétáme se mezi trhlinami a posléze oproti všem před námi jdoucím skupinkám přecházíme ve výšce kolem 3700m zpět vlevo pod skalní žebírko, kde na nás ve tmě bliká čelovka domácího sólisty. Překonáváme trhlinu, pak podél skály šplháme asi pět metrů, posléze traverzujeme na hraně odtrhovky doprava a opět stoupáme prudkým svahem (do 55°) až do míst, kde se opět ledovec narovná a kde se spojuje naše cesta s cestou před námi jdoucích skupin – ti jdou po v mapách nejčastěji zakreslené cestě prostředkem ledovce, kde se však, jak vidno za denního světla, musí překonat několik metrů široká trhlina. Následuje další odtrhovka a za ní se dostaneme do sedla Col du Aig. Grises, odkud po nejprve skalnatém a posléze zasněženém hřebeni vystoupáme na Piton des Italiens (4001mnm). Tady se potkávají italská normálka a cesta z chaty Durier přes Bionassay a stejnojmenné sedlo (tedy cesta Královského traverzu). Po vysněžených hřebínkách, jejichž sklon připomíná hřebeny kostelních střech, z nichž si radši netřeba představovat pád, pokračujeme až k sněhové muldě Dôme du Goûter (4304 mnm). Gouter obejdeme zprava a přes sedlo s křižovatkou cest vystoupáme až k bivaku Vallot. Odtud je to na vrchol po hraně Bosses ještě dobré dvě hodiny. Za neustálého nárazového větru, jehož sílu odhadujeme laicky na 70km/h, štípanců od ledových krupek, avšak za nádherně slunečného dne ve 12,45 SEČ stojíme na vrcholu. Kolem krouží žlutý vrtulník záchranářů a mapuje skupinky posledních trousících se horolezců v okolí vrcholu. My se zatím fotíme, vydejcháváme, a protože nás dost tlačí čas, připravujeme se na sestup. Dolů to jde přeci jenom o dost lépe a rychleji a nebýt té vichřice, při které se ani z metru neslyšíme, vychutnali bychom si ho s plnou páradou. V nižších polohách pod 4tis. Je sníh dle očekávání rozbředlý, ale boříme se maximálně po pohorky. Trochu hrůzy nahání sněhový hřebínek mezi Gouterem a Pitonem, ale i ten nakonec jistě přecházíme a už v klidu v závětří sestupujem na chatu. Na svazích ledovce ještě trénujeme brždění a zachycení pádu cepínem. Na chatu docházíme před 20h.
Ráno po budíčku kolem deváté, nikam nespěchaje, snídáme, balíme a po poledni vyrážíme zpět k autu. Sestup z chaty trval celých šest hodin, nutno však poznamenat, že jsme dělali časté přestávky a došlo i na tradiční koupel. Večer kotvíme v kempu v Morgex a u vínečka nás dohání opožděná euforie ze zdařilé tůry.
Výše popsaný výstup je z července 2010 a můžete jej najít stále zde nebo jste jej mohli najít na již zrušeném blogu.
Před závorou za posledním kempem v Cantine de Visaille (1659mnm), Courmayeur, údolí Val Veni, Itálie.
Nepřehlédnutelná klidná laguna Doiry podél cesty mezi jezerem Combal a zaparkovaným autem nebo ještě níže až se Doira trochu narovná a zklidní.
Bar Combal – cca 1h chůze od závory, restaurace u kempů v La Visaille
ne
Podle průvodce:
Cantine de Visaille – Rif. Gonella: 5h
Rif. Gonella – Monte Bianco: 6–8h
Sestup na chatu: 4h
Sestup k autu: 4h
Podle nás:
Cantine de Visaille – Rif. Gonella: 8h
Rif. Gonella – Monte Bianco: 10h
Sestup na chatu: 7h
Sestup k autu: 6h
WK 85 Monte Bianco/Mont Blanc – 1:50 000 IGC 107: Monte Bianco – Courmayer – Chamonix Mont Blanc 1:25 000 1 MONTE BIANCO COURMAYEUR CARTA DEI SENTIERI 1 : 25 000
Komentáře k této trase

Trasy a cesty v okolí
V okolí najdete
Webkamery v okolí
© cestydoprirody.cz, 2011-2013 | Weather forecast from yr.no, delivered by the Norwegian Meteorological Institute and the NRK
No já tedy nevím jak vy, ale já bych hrozně moc ocenila nějaké takové stránky, jako je třeba tato zde – http://kuponozdroj.cz , ale na cestování. Říkám to hlavně z toho důvodu, že by pak bylo cestování daleko přístupnější a to si myslím, že by ocenila docela dost veliká část populace
Moc hezky sepsané. Do italských Alp čas od času jezdíme, ale na výstup na Mont Blanc bych si teda asi jen tak netroufl. Itálii mám ale velmi rád i v létě. Letos jsme si tam po dlouhé době udělali právě i letní dovolenou a bylo to super. Přes https://cz.italicarentals.com/ se nám dokonce povedlo vychytat i pronájem domu. Itálie sice není zrovna levná, ale asi jsme měli štěstí, protože pronájem nás nevyšel nijak draho.
Tak přesně takový článek jsem hledal. Jsem v horolezecví a stoupání docela začátečník. Vlastně se musím přiznat, že mě k tomuto koníčku přivedla ženská, teda má přítelkyně se kterou jsem teprva rok. Musím říct, že začátky nejsou vůbec jednoduché. No tady je moc pěkná motivace jak se časem dopracovat, tam kam by si to má polovička představovala. Musím se teda pochlubit, že jsem zabodoval s vánočním dárkem pro ni. Koupil jsem jí Nitecore čelovku a byla z ní teda fakt hotová, ani jsem netušil, jakou jí tím udělám radost. Každopádně podle vykládání si ji asi budu muset pořídit do výbavy taky… No jsem zvědavý kam tento rok postoupím, určitě má dráhá nějaké plány ,které mě pozvednou na vyšší úroveň.