Logo Cestydoprirody.cz

Výstup na posvátnou horu Fudži

24.červenec 2011
Velikost písma: A A A Tisk Autor: Hana Veselá
Japonci mají k této hoře své pořekadlo:

Noboranu baka, nido noboru baka.
Hlupák, kdo tam nahoře nebyl,
hlupák, kdo tam leze dvakrát.

Myslím, že jednou to naprosto stačí.
Hlavní foto článku
Hana Veselá
galerie >

Celý pátek jsem se dívala na oblohu, co že si to počasí vlastně usmyslí. V Tokiu bylo zamračeno a sem tam spadla i nějaká ta kapka. Na sobotu slibovali čtyřicetiprocentní pravděpodobnost, že sprchne, venku sem tam mráček , ale jinak celkem pěkné počasí. Na jiné dny už to tak optimisticky nevypadalo, a tak proč nevyrazit. Nejrozumnější se zdála varianta noc a ranní východ slunce na vrcholu, protože přes den je moc veliké horko, i když ve výšce 3 776m.n.m. už se zase o takovém vedru hovořit nedá. Teplota se oproti výchozí stanici zmenší téměř o 20 stupňů. Zároveň se s přibývajícím dnem snižuje viditelnost a zvyšuje se oblačnost.

Takže „GORAIKÓ“…japonsky doslova „uctění přicházející záře“ neboli vítání vycházejícího slunce na vysoké hoře.

Když v mé práci zjistili, kam se s batohem chystám (měla jsem jej rovnou s sebou), dlouho to netrvalo a do výbavy mi přibyly tři litry různých tekutin a všelijaké dobrůtky zabraňující ztrátě energie. Mnozí mi fandili, i když sami by takový výlet nepodnikli, a snažili se pomoci k dobrému zdaru výpravy.

Fudži je známá tím, že k ní směřují davy turistů a že se od výstupu na tuto horu nedá očekávat klidný požitek z přírody. Jednak je to vlastně větší kopec, od výšky kolem 2 400 m.n.m. bez zeleně, pouze láva a prach, a za druhé spousta lidí a tudíž i s tím spojené ekonomické myšlení, proč z toho něco nevytěžit.

Když v půl osmé vyjížděl autobus z centrální stanice na Šindžuku (jedna z čtvrtí v centru Tokia), najednou jsem si zase po čase uvědomila krásu toho pocitu, kdy člověk jede pryč, někam do zeleného, pryč od toho každodenního, pryč z města.....což tady ale vůbec neznamená od lidí.

Vycházelo se z výšky kolem 2 300 m.n.m., kam až se dá dojet po čtyřech kolech. Nevěřila jsem vlastním očím, když jsme po dvou hodinách jízdy míjeli tu nekonečnou řadu autobusů před výchozí Pátou stanicí. Na Fudži se v červenci a v srpnu prostě jinak než v davu asi nechodí, pravděpodobně ani denní doba nerozhoduje. Záleží na dotyčném, jak si cestu naplánuje podle svých možností, aby stihl buď západ, nebo východ slunce.

Ani baterka nebyla nutná. Stačilo se pouze zařadit do zástupu lidí a jít, ale to také občas nebyla pravda. Dav se mnohdy zastavil a čekal. Čekání „zpříjemňoval“ pach záchodků z nespočtu chat, které se nedaly obejít. Cesta vedla jedině kolem nich. Obchod je obchod. Nezbývalo nic jiného, než si vychutnávat zážitek a snažit se odpovědět si na otázky typu co vlastně ten “výstup na Mt. Fuji” představuje. Výstup na nejvyšší horu Japonska pro pocit, že jsem tam byla? Že chci být v přírodě? Že si chci prostě vylézt do takové výšky? Vědět, co to se mnou udělá?

V mém případě šlo o to, zažít a vidět všechno, co tenhle výstup provází. Podle průvodce a různých zpráv jsem tušila, že Fudži je spíše masovou atrakcí, než duchovním zážitkem v klidu a samotě, spojeným s fyzickou námahou. I když to druhé se musí překonávat v obou případech.

Křivdila bych ale, kdybych tvrdila, že ranní východ slunce zpoza mraků a vůbec ty krásně nadýchané peřiny na obzoru a pod námi za to nestály.

Postupně se nám přeci jen podařilo dav alespoň částečně předejít. Oni totiž Japonci chodí po skupinách, nejlépe po autobusech, a tak když se jeden zastaví, stojí všichni pěkně v zástupu za ním. Podél nich se pak dá projít, aniž by člověk opouštěl cestu a choval se nepřístojně. Ale ani to vždy nešlo, poněvadž cesta se stávala příliš úzkou. Nezdálo se mi, že bychom se někam hnali, ale stát v noci frontu na vrchol…to jaksi stojí nervy. A spánek se hlásí o slovo, protože nočním výstupem dochází k porušení biorytmu, takže tělo pak využívá každé příležitosti se k přirozenosti znovu dopracovat.

Moudré knihy také pověděly, že výstup bude trvat kolem 6 hodin, ale to se při pohledu na nekonečný „lampionový průvod“ ve tvaru klikatého hada, zdálo nemožné. Kupodivu jsme se na vrchol přes všechny „povinné kontroly“, (tím míním nespočet dřevěných chat s nabídkou občerstvení a ubytování), dostali včas. Právě svítalo, takže jsem akorát stačila shodit batoh a vytáhnout své věrné průvodce – foťák, stativ atd. Dokonce jsem stihla první řadu. Hned za mnou se to začalo shlukovat, ale toho jsem si všimla až záhy poté, co jsem se vzpamatovala ze svého nadšení z té nádhery pode mnou. I dav za mnou byl úžasný. Mladí, ale i velice staří lidé, děti…Jak ti se sem všichni mohli dostat? Vždyť tahle výška už dá člověku pocítit svou sílu. Cestou jsem několikrát zahlédla, jak si někdo pomáhá dodýcháváním z malé kyslíkové bomby, ale nemyslím si, že je to do této výšky nutné. Spíš hraje roli únava a nevyspání.

Všechno, co noc jenom naznačovala prostřednictvím světel měst, se s ranním světlem začalo poodhalovat. Oceán, pobřeží, okolní hory, ale hlavně také Fudži a ten nekončící had barevných teček na černo-rezatém podkladě. Kdybych tu horu měla k něčemu připodobnit, tak tedy k právě sklopené hromadě písku, kdy na její vrch spadl těžký předmět a udělal tam pěknou díru. Tak vypadá kráter. Celý se dá dokola obejít.

Cestou nahoru jsem přemýšlela, jak se chodí dolů. Naštěstí tu mají ještě sestupového hada a tak se oba davy míjejí. Ovšem na úrovni každé chaty je křižovatka a hlasem patřičně vyzbrojená osoba zve všechny na něco dobrého, třeba na banán, teplý či studený čaj, chléb, polévku atd.

Dolů jsme došli v pohodě někdy kolem půl deváté. Zpět do Tokia nás zavezl první autobus ve 13.00. Příjemná hosteska nám pěkně poděkovala a popřála hezký den, zároveň nám všem jemně naznačila, že jsme po výkonu a vhodnější variantou by byl pro cestu domů taxík nebo vlak, než řízení automobilu. Mohli bychom si u nás takovou sílu na linkovém autobuse dovolit? Tu zdvořilost a úctu k zákazníkovi bychom uvítali určitě.

A protože Fudži je horou sopečného původu, všudypřítomný prach bylo třeba nakonec zlikvidovat pořádnou sanací všech věcí včetně sebe samých.

Trocha faktografie (z průvodců)

Fudži – nejvyšší hora Japonska Průměr kráteru v horní části: 850 m tj. 2669 m po obvodu Hloubka: 220 m Stáří: 10,000 let, jedna z nejmladších hor v Japonsku. Dle seismické evidence se jedná o spící vulkán, což znamená, že je potencionálně aktivní. Poslední erupce: V roce 1707. 10 postupových stanic, ale celkem 19 chat. Nejstarší turista: 102-letý Teiiči Igaraši v roce 1988. První dokumentovaný poutník: Enno Ozunu počátkem osmého století n.l. První poutník ze Západu: Anglický generální konzul v Japonsku Sir Rutherford Alcock, se svým teriérem Tobym v roce 1859. Oficiální zahájení sezóny: 1.7., ukončení: 31.8. V jiných měsících není výstup na horu zakázán, ale nechodí se tam. Každý Japonec vám řekne, že je to buď zakázané (z nedostatku informací) nebo nebezpečné. Pravda, do pozdních jarních měsíců se v horních partiích drží sníh a na podzim se zde zima hlásí o svá práva rovněž dříve, proto je nutno s těmito okolnostmi počítat a náležitě se na ně připravit. Chaty nad pátou stanicí budou zavřené.

Putování na Fudži mělo v dávných dobách svá přísná pravidla. Poutníci se nejprve ubytovali pod horou v městečku Fudžijošida v tzv. „oši no ie“ čili v „domě posílení“, což bylo něco mezi ubytovnou a svatyní. Očistili se v pěti jezerech, která se pod horou Fudži nacházejí, a strávili v „oši no ie“ ještě jednu noc. Představitelé duchovního světa jim dali požehnání na cestu a poutníci, oblečení ve speciálním bílém rouše, se vydali do osmé stanice. Zde v horské chatě strávili další noc. Před svítáním vystoupali na vrchol, aby stihli GORAIKÓ. Obešli pak kráter a sestoupali dolů jednou z dalších cest. Zajímavé je, že ženy až do roku 1871 směly pouze do druhé stanice, a to na základě pověry, že jejich přítomnost by prý mohla způsobit špatné počasí.

V současné době hora trpí náporem turistů, kteří nejen že způsobují sesuvy půdy, ale zanechávají i spoustu odpadků, které pak v horkém počasí nevydávají právě příjemnou vůní. Totéž platí o lidských přirozených potřebách.

V současné době jsou všude umístěny cedule, kde jsou návštěvníci žádáni, aby si všechny své odpadky odnesli dolů, do výchozích míst. Ne vždy to však návštěvníci dodržují.

Reklama:

Kam dál?

Komentáře k článku

 
 
Zatím nikdo nepřidal komentář...
 
Vyhledávač tras
 
 

Mohlo by vás zajímat

 

Předpověď počasí

25.04.2014
09 - 12
Partly cloudy
16°
0 mm
1.5 m/s
12 - 18
Rain
18°
1.8 mm
1.8 m/s
18 - 00
Rain showers
15°
0.8 mm
0.4 m/s
26.04.2014
00 - 06
Clear sky
12°
0 mm
0.7 m/s
06 - 12
Rain showers
11°
0.7 mm
1.6 m/s
12 - 18
Rain showers
19°
1.6 mm
1.3 m/s
18 - 00
Fair
15°
0 mm
0.8 m/s
27.04.2014
00 - 06
Partly cloudy
12°
0 mm
0.6 m/s
06 - 12
Fair
11°
0 mm
0.8 m/s
12 - 18
Partly cloudy
18°
0 mm
2.5 m/s
15 - 21
Partly cloudy
18°
0 mm
2.3 m/s
21 - 03
Cloudy
14°
0 mm
0.8 m/s
Předpověď počasí zajišťuje yr.no
 

Webkamery v okolí

Webkamery zajišťuje webcams.travel
 
 


© cestydoprirody.cz, 2011-2013 | Weather forecast from yr.no, delivered by the Norwegian Meteorological Institute and the NRK