Logo Cestydoprirody.cz

Indickým Himálajem na kole

19.October 2016
Velikost písma: A A A Tisk Autor: Jan Veselý
Indie je kolébkou jedné z nejstarších civilizací a nositelem kulturního a duchovního dědictví, místem jedinečných přírodních scenérii. Proto si ji vybrala za cíl sportovní poznávací dovolené desetičlenná partička cyklistů, která se dala dohromady v cestovce Rajbas.
Hlavní foto článku
galerie >

Za tři týdny nelze poznat vše a tak jsme se zaměřili na severní část Indie, kde se tyčí vrcholky Himálaje. Jedeme z Dillí do podhůří Himaláje lůžkovým vlakem, kde na nás v Kalce na nejsevernějším indickém nádraží čeká Jasin – osvědčený eskamotér indických vysokohorských silnic a jeho tři auta s neméně zkušenými řidiči.
Následujících pět dní jedeme proti proudu řeky Satluj. Pramení v Tibetu pod horou Kailás. Silnice se vine proti proudu v nekonečných zatáčkách za minimálního provozu, co více si můžeme přát. Údolí Satluje nabízí spoustu mystických míst, ve vesnici Sarahan – hinduistický klášter, zasvěcený bohyni Bhima Kálí, v Kalpě buddhistickou starobylou gompu, kterou údajně založil velký šiřitel buddhismu Rinčhen Zangpo.

foto

Opouštíme Satluj a pokračujeme proti proudu jejího přítoku Spity. Stoupáme do 3 000 m krajinou, která se zásadně změnila oproti té, odkud jsme před pěti dny vyjížděli. Šlapeme suchými pustými horami, kde dochází ke srážkám jen výjimečně. Vesnice tu jsou tibetského typu. Není divu, hranice s Tibetem je od nás jen 10 km. Jednu z mnoha fotografických zastávek děláme u těžce pracujících školáků, nakládající kameny na lanovku. Stoupání do vesnice Nako nám dává pěkně zabrat, ale scenérie vysokých hor stojí za to a také tu je významný klášter Nako Čhoghor z 11 století. Nyní zbývá vyšlapat závěrečných 200 výškových metrů do sedla. Tento úsek patří k nejvíce ohroženým sesuvem půdy. Letos máme štěstí, přejíždíme brod, za kterým je nutné vyšlapat pouze pár desítek metrů, abychom si užili nádherného sjezdu po kvalitním asfaltu scénicky fascinující krajinou.

foto

Až druhý den se vydáváme na prohlídku buddhistického kláštera, založeného roku 996. Nejdůležitější stavbou tohoto komplexu je Sughlhakhang ,,Sál osvícených bohů“. Jeho složitě zdobený interiér slouží jako mystický model vesmíru. Necháváme se tu unášet atmosférou a historií. Přejíždíme 65 km údolím Spiti přes okresní osadu Kaza do Ki Gompa. Údolí se zde rozšiřuje, je lemováno vysokými pustými horami, silnice kličkuje krajinou v nadmořské výšce kolem 3 300 m. Tato oblast patří mezi jedno z nejvyšších trvale osídlených míst na světě. Na malých políčkách se tu pěstuje převážně hrách a ječmen. Tibetská obydlí mají na rovných střechách naskládané zásoby klestí a trusu k topení. Moc ho není, vždyť v této výšce stromy nerostou. Přijíždíme do kláštera Ki Gompa. Je příkladem tibetské architektury a jednou z nejexotičtějších staveb v Himáčalpradéši. Tento největší klášter v údolí Spity byl založen v 16. století.

foto

Následující výjezd na Kunzum Pass 4450 m patří mezi cyklistické lahůdky. Cestu znepříjemňují pouze občasné brody, všudypřítomné náklaďáky Tata a věčný nepřítel cyklistů – protivítr. Asfaltová silnice se mění na šotolinovou, což dělá výjezd hodnotnějším sportovním výkonem. V sedle jsou tři čorteny zdobené modlitebními praporky. Obzoru vévodí přes sedm tisíc metrů vysoké, nám neznámé štíty. Dnes plánujeme spát v Čatru, ale tající sníh naše plány mění. První rozvodněný potok ještě přejíždíme díky zkušeným řidičům, ale druhý potok strhává silnici a nezbývá než se vrátit zpět do kamenné čajovny a počkat, až silnici přijede opravit bagr. Další den v poledne přijíždí zespodu konečně první auto, znamenající, že silnice je průjezdná. Neváháme a vydáváme se na cestu. Překonáváme kritické místo, ale ne na dlouho. Tentokrát rozvodněný potok zatarasil cestu vrstvou bahna a kamení. Cestující, kteří přijeli před námi, pracují na zprůjezdnění. I my přikládáme ruku k dílu a popravdě, moc nevěříme, že naše úsilí je efektivní. Po hodině práce se rozjíždí první auto. Zapadlo do bahna po pár metrech a stálo velké úsilí je vyprostit. Zdá se, že tu opět budeme neplánovaně nocovat. Nakonec se vše v dobré obrátí. Slunce udělalo své, bahno si sedlo a naše první dvě auta projíždí kritický úsek. Bohužel jeden z ostatních řidičů auto málo rozjel a zablokoval cestu všem ostatním. Vyproštění trvá dvě hodiny a naše třetí doprovodné auto projíždí až k večeru. Nevadí, hlavně že jedeme. Do Čatru je to již jen 20 km. Naše radost nemá mezí. Ovšem ne na dlouho. Další stržená silnice. A tak do Čatru docházíme po hodině chůze. Žije to tu – indičtí cestující a cestovatelé z celého světa čekají na zprůjezdnění cesty. Nikdo se nevzrušuje, nenadává – tohle je v Indii normální. Dostáváme jídlo, pivo, sušenky a dokonce se najde i místo ve stanu. Chudáci řidiči, nocují u aut a čekají na bagr.

foto

Nyní se dostáváme na slavnou silnici spojující Manali a Leh. Je otevřena dle rozmaru počasí pět měsíců v roce a vede přes několik pětitisícových sedel. Naše nocležiště je v kempovišti Pang v 4000 m, kam dojíždíme za tmy a spíme v jednom ze stanů v luxusní společné noclehárně. Na večeři si objednáváme typické tibetské jídlo – momo – těstovinové taštičky se zeleninou, vařené v páře. Z Pangu máme urazit do Lehu 185 km. Nejprve vyjíždíme na náhorní plošinu obývanou jen nomádskými pastevci. Po té nás čeká táhlé stoupání až do druhého nejvyššího indického sedla Tangla La 5 300 m. Šlapat v pěti tisících není tak obtížné, pokud je dobrá aklimatizace. V samotném sedle nás vítají čorteny s modlitebními praporky. Odtud sjíždíme 110 km do městečka Lehu – v 17. století nejrušnějšího střediska na hedvábné stezce. V Lehu si dopřáváme odpočinkový den bez kola, věnujeme jej poznávání klášterů v údolí Indusu. Jako první navštěvujeme klášter – gompu Tikce z 15. století. Máme štěstí, zrovna probíhá ranní bohoslužba, obřad uctívání – půdža, jenž je pro nás hlubokým, působivým zážitkem. Tajemně na nás působí starý modlitební sál, z šera vystupují malby a masky démonického tantrického božstva.

foto

Po jednodenním odpočinku nás čeká osobní životní cyklistický rekord – výjezd do sedla Khardung La v nadmořské výšce 5 358 m. Dle mnoha zdrojů je to nejvyšší běžně motoristicky a tím i cyklisticky dosažitelné sedlo na světě. Startujeme z Lehu v 3500 metrech. Čeká nás 40 km výjezd s převýšením 1850 m. Asfaltka stoupá kamenitou krajinou, nekonečnými zatáčkami a výhledy na suché vyprahlé indické hory. Kontrola povolení do pohraniční zony je vítaným zpestřením a důvodem k odpočinku. Kyslíku ubývá, ale přesto cyklistické Mekky dosahuje většina z nás po třech hodinách jízdy. Následný sjezd zpět do Lehu je odměnou hodnotného sportovního výkonu. Cyklistická dovolená se překulila do poslední třetiny, ve které nás čeká 450 km přejezd do Šrínagaru. Ze začátku přejíždíme podél Indusu do kláštera v Alčí. Pyšní se výjimečně starými nástěnnými malbami a dřevěnými plastikami, které se uchovaly po devět století uvnitř malých chrámů s hliněnými zdmi a unikly muslimskému řádění ve 14 století.

foto

V Lamayru nocujeme v těsném sousedství středověkého kláštera, jenž býval významným mezníkem na Hedvábné stezce. Patří mezi 108 klášterů, které založil v 10 a 11. století Rinčhen Zangpo. Nyní tu přebývá pouhých 20 buddhistických lamů oproti 400, kteří tu žili před více než 100 lety. Poslední navštívenou buddhistickou památkou na cestě do Šrínagaru je sedmimetrová socha Maitréji v Mulbeku. Záhadou je, že socha byla vytvořena v sedmém a osmém století, což je dávno před tím, než zde buddhismus zakořenil. Máme štěstí na bohoslužbu za dobrou úrodu vysoce postaveného lámy. Poslední cyklistický den 31. srpna zahajujeme brzkým výjezdem v 6 h ráno autem z Drassu. Musíme stihnout projet vzdušný úsek v nestabilním podloží dříve, než bude v našem směru uzavřen. Silnice je tu tak úzká a exponovaná, že je zde doprava organizována vždy jen jedním směrem.

foto

Konečně jsme v kašmírském údolí, ležícím mezi zasněženými himálajskými štíty a pohořím Pír Paňdřal. Je to jedno z nejkrásnějších, nejúrodnějších a klimaticky nejpříjemnějších míst na indickém subkontinentu. V současné době je situace relativně klidná a turisté, kterých je tu poměrně málo, si mohou užívat tak jako my, krás a pohody plovoucích hotelů – hausbótů na jezerech Dal a Nagin. Hausboty jsou dědictvím po Britech, kterým Mahárádža odmítl prodávat půdu, na níž by si mohli vystavět domy. Tak se uchýlili na jezero Dál, kde si stavěli hausbóty – luxusní dřevěné domky na zdejších dlouhých člunech. Připadáme si tu jako na zámku. Veškerý nábytek a interiér je ručně vyřezávaný, na zemi vyhlášené kašmírské koberce z vlny a hedvábí. Personál nekonečně vstřícný. Dokonalá tečka za cykloturistickým putováním.

foto

Jezero Dal je známé svými rozkvetlými plovoucími zahradami. Místní obyvatelé proplouvají mezi zahradami a sklízejí rajčata, dýně a pestré květiny. Roku 1585 Kašmír dobyl mughalský císař Akbar a ve Šrínagaru vybudoval nádherné paláce a zahrady, které se zachovaly dodnes. Poslední ráno v Kašmíru vstáváme již před pátou a na šikarách se necháme dovést na ranní zeleninový trh na jezeře Dal. Je to vlastně zdejší obdoba velkoskladu –za svítání se sem sjedou obchodníci, aby navzájem výhodně směnili zboží v přátelské atmosféře. Zboží následně nabízejí v obchůdcích a restauracích během dne. Po návratu z trhu nakládáme kola, přelétáme do Dillí, kde naše nezapomenutelná cesta před necelými třemi týdny začala a zase skončí.

A jaká je Indie? Máme z ní rozporuplné pocity, je bohatá i chudá, voňavá i páchnoucí, nádherná i krutá, zkrátka neskutečně rozmanitá. Již nyní víme, že se do Indie zase brzy a rádi vydáme.

foto

Zájez pořádal CK Rajbas

Reklama:

Kam dál?

Komentáře k článku

 
 
Zatím nikdo nepřidal komentář...
 
 


© cestydoprirody.cz, 2011-2013 | Weather forecast from yr.no, delivered by the Norwegian Meteorological Institute and the NRK