Aschenbrenner na Grossglockner, 24.-25.5.2014

Ale člověk je tvor chybující. Nebo zapomínající? A tak když Kleboň volá, „Jedu na Aschenbrennera, pojeď vole…“, váhám jenom chvíli. Doma vyřídím propustku, pobalím krámy co hodně měsíců odpočívaly po různých skříních a schovkách a pomodlím se k vyležené formě. Cestujeme nakonec ještě s Markétou z Krumlova a Ropákem a Stařenou z Prahy. Nakonec je z nich fajn parta co se chystá přesápat Pallaviciniho. A tak se sobotní dopoledne ocitáme na parkáči a já při pohledu na bivak lituji porušení prvního „už nikdy“. Sestoupit z parkoviště u Franz-Josef-Höhe přes tři sta metrů na ledovec, co je výrazně níže než minule, a pak se přes čtyři hodiny sápat přes dvanáct set výškových metrů k bivaku je pro můj mozek za trest. Odpoledne se ale na bivak dostaneme a přichází čas porušit druhé „už nikdy“. Nebo ne? Když vidím že už teď je nás plný bivak a daší partičky jsou na cestě bez problémů se s Kleboněm shodnu na bivaku. A protože jsme kluci pohodlný, začnem kopat jako první na místě zřejmě nejpříhodnějším. Netušili jsme ještě, že tím nápadem strhneme ostatní ke stejné činnosti, a tak večer uléhá devět lidí venku a osum do bivaku. Ležení máme vykopané a Kleboň najednou přijde s rohlíkem (pusa rozšklebená od ucha k uchu) pod nosem a stanem v podpaždí.

Vydoloval ho někde z hlubin bivaku. Nám ale tenhle pidistan pochybných
kvalit zpříjemní dnešní noc. Budíka na půl čtvrtou Kleboň několikrát
přemlouvá, a tak vstáváme chvíli před celou. Pobalíme a razíme do cesty.
Aschenbrenner je nepříliš těžká cesta s 600 m převýšením v severní
stěně Gross Glockneru (vrchol cca 3790m nad mořem) psaná v průvodci na
6–12 hodin. Lezecké obtíže jsou v 70° ledu a 4+ UIAA hřebínku na konci
cesty. O půl šesté překročíme odtrhovku a valíme to osvědčeným stylem
„jedno dvojče nadvakrát, souběžně a jistit tak akorát“ vzhůru. Že
tomu nerozumíte? Nevadí . Prostě jsme byli líní nést dvě tenká lana, a tak
jsme vzali jedno a přeložili ho na dvojito. Tím se bohužel zkrátilo na
30 m, takže určilo styl výstupu, při kterém lezou oba lezci současně a
jištěni jsou jenom tím, co mají založeno mezi s sebou. Pád jednoho
v takovém případě znamená většinou pád obou, takže si dost věříme.
Když dojde prvnímu materiál na jištění, druhý ho doleze, prohodí se a
pokračuje se dál. Nad odtrhovkou natraverzujume do správného žlabu, a pak
už jen vyhlížíme tu správnou odbočku do Aschenbrenneru. Tu jsme nakonec
jakž takž trefili a po nepříjemném traverzu nejistitelným zmrzlým
suťoviskem si užíváme žlábek za odměnu a pěkný začátek hřebínku.
Přes ten se v poledne ocitáme na vrcholu Glockneru a po guidovských šesti a
půl hodinách tiskneme na vrcholu pravici a slzu v oku. Čeká nás třetí
„už nikdy“. Sestup skoro dva výškové kilometry na ledovec a pak
350 výškových metrů po schodech na parkoviště. Když ale míjíme výlez
z Pallaviciniho, kde by se každou chvíli měl objevit někdo ze zbytku
výpravy, začnem tušit problém. Dozvídáme se, že někoho tam trefil kus
ledu, má zlomenou ruku a čeká na vrtulník.

Upřesnění bohužel dává za pravdu tušení a je to jeden z „našich
pražáků“. Vrtulník sedá někde dole, tady jsme zbytečný, akorát by
jsme překáželi, a tak sestupujeme asi 400 výškových metrů k chatě
Erzherzog Johann. Sem přináší dva vrtulníky jednoho záchranáře za
druhým. Ti se pro mrak napíchnutý na vrchol a kvůli větru rozhodli pro
pozemní akci a vyráží každý s batohem k vrcholu Glockneru. Zjišťujeme
informace a nabízíme pomoc. Spíš ze slušnosti. A tak míříme každý
s jedním batohem zpátky k vrcholu. Máme toho plný kecky. A výhled na
zbytek sestupu před sebou. Za chvíli jsme zase u naší bagáže. Vařím
polívku, dělíme se se záchranářem co organizuje vrtulník a domlouváme
se, že za chvíli půjdeme dolů. Pak ale říká, že za pět minut přiletí
vrtulník, ať si poklidíme batohy. Asi más strach, aby něco nepřiletělo do
vrtule. Balíme na hrubo, s tím že zbytek podržíme. Trochu se divím,
protože doteď sedal vrtulník asi sto metrů od nás a bagáž nevadila.
Najednou je tu ale týpek znova s tím, že v mačkách do vrtulníku
nemůžeme. Jo, holt ta jazyková bariéra . Polívka letí do sněhu, všechny krámy do
batohu a my k přilétajícímu vrtulníku. Ten nás za pět minut vysadil na
parkovišti. Asi odměna za pomoc s vynáškou, je fakt že jinak by tam museli
vynést dalšího nosícího záchranáře. Radost nám trochu kazí policajt,
co si opisuje naše iniciály, a tak budeme ještě doufat, že nám za tu pomoc
nepřijde faktura… Ale snad ne.

Všechno nakonec dopadlo celkem dobře, Stařena dostal sádru na předloktí a v osum večer jsme ho naložili u špitálu. V Čechách má slíbeno šest šroubů, co mu podrží obě přeražené kosti v předloktí. Mohlo to dopadnout mnohem hůř… Takhle si parťáci odnesou vzpomíku na pár promrzlých hodin na štandu v cestě a nějakej ten následek, se kterým se dá žít. A důležité je žít. Žít pro něco. Nebo pro někoho. Třeba pro hory, pro zážitky… Nebo pro manželky a přítelkyně, kterým odjíždíme a doufáme ve vracení. Pro naše děti, psy, králíky… Prostě pro cokoliv.

Mohlo by vás zajímat
V okolí najdete
Webkamery v okolí
© cestydoprirody.cz, 2011-2013 | Weather forecast from yr.no, delivered by the Norwegian Meteorological Institute and the NRK