Logo Cestydoprirody.cz

Cerro Torre - nejtěžší vrchol světa?

7.September 2011
Velikost písma: A A A Tisk Autor: Jan Veselý
Marc Antonin Azéma - doktor francouzské výpravy, které se v roce 1952 podařil první výstup na Fitz Roy - o ní napsal: "Cerro Torre? V čem je problém s jejím zdoláním? Problém se zdoláním Cerro Torre neexistuje[...] Už jen myšlenka na pokus o její zdolání by byla bláznivá, směšná. Je to vrchol, který leží v představách vášnivého horolezce, nepřístupná panna, která nevzbudí nikdy víc než jen platonickou lásku. [...]"
Hlavní foto článku
galerie >

Cerro Torre je nejen jeden z nejtěžších vrcholů světa a také vrchol z nejkotrover­znějším příběhem alpinismu. Dodnes není úplně jasné, který výstup považovat za prvovýstup.

"Tonni Eger a Cesare Maestri, v té době jedni z nejlepších lezcův Evropě, se na pozvání Cesarino Fava vydali 21.12.1958 na expedici na Cerro Torre. Po měsíci čekání na pěkné počasí se rozhodli vylést na Cerro Torre alpským stylem a 28.ledna 1959 se vydávají k patě Východní stěny. Všichni tři dosáhnou za jeden den sedla Col de la Conquista“. Odtud pokračují Tonni Eger a Cesare Maestri dále severní stěnou pokrytou ledem a Cesarino Fava se vrací po fixních lanech do základního tábora na ledovci.

Po šesti dnech strávených na Cerro Torre nalézá Cesarino Fava Maestriho na ledovci u paty východní stěny ve stavu, kdy si ani pořádně nemůže vzpomenout na detaily výstupu. Toni Egger zahynul při sestupu v lavině a sním se ztratil i fotoaparát a tak neexistuje ani vrcholová fotografie. Výprava, která se vydává v roce 1960 hledat ostatky Toniho Eggera je neúspěšná.

Úspěch Eggera a Maestriho je tak, vzhledem k nesrovnalostem v popisu výstupu i následným neúspěšným pokusům o jeho zopakování, při němž nebyly doposud nalezeny žádné stopy výstupu nad úrovní 300m nad patou stěny, zpochybňován.

A tak se Cesare Maestri vydává v létě roku 1970 (na jižní polokouli je zima) na svou třetí a poslední expedici k Cerro Torre. Skupina Cesare Maestri, Cesarino Fava, Carlo Claus, Ezio Alimonta, Pietro Vidi a Renato Valentini slézá jihovýchodní hranu, když pro postup použije 350 borháků, pro jejichž instalaci použijí vrtačku poháněnou kompresorem. Po 54 dnech jen s šesti dny pěkného počasí se vzdávají dalšího postupu 450 m pod vrcholem a vracejí se opět 15.listopadu a dosahují vrcholu,s tím, že ovšem nevylezli na vrcholovou korunu z ledu. Během slaňování odstranil Maestri část borháků a kompresor zanechali horolezci viset na posledním stanovišti."

Přes diskuzi o etice použití borháků v této cestě, jsou i v současnosti při výstupu touto stěnou používány.

To ale nic nemění na tom, že se jedná o jednu z nejkrásnějších a nejobtížnějších hor planety.

Chronologie výstupů na Cerro Torre

Tak jak je uvedena v knize Cerro Torre od Toma Bauera z nakladatelství AS Verlag. Doplněno částečně o výstupy po roce 2004.

1782

Antonio Viedma objevil po něm nazvané Lago Viedma, z jehož břehu viděl „dvě věžím podobné skály“: které byly o století později nazvány „Fitz Roy“ a „Cerro Torre“.

1834

Účastníci expedice pod vedením anglického kapitána Fitz Roy, včetně Charlese Darwina, prozkoumali tok řeky Santa Cruz a naskytnul se jim při tom pohled na Fitz Roy a Cerro Torre.

1877

Francisco „Perito“ Moreno spatřil žulové věže západně od Lago Viedma. Vyšší z obou hor dal jméno „Fitz Roy“.

1916

Účastníci expedice vedené Alfredem Koellikerem spatřili Fitz Roy a Cerro Torre při horolezeckém výstupu. Obě hory dostaly označení „nemožné“.

1932

Popisy a fotografie salesiánského pátera Alberto Maria de Agostini „kolmých žulových stěn“ vrcholů Fitz Roy a „Monte Torre“ vzbudily pozornost evropských alpinistů.

1952

Po pokusech různých expedic v letech 1937 , 1948 a 1949 dosáhli Lionel Terray a Quido Magnone 2. února 1952 vrcholu Fitz Roy. Terray řekl o Cerro Torre: „Pro tuto horu by se vyplatilo riskovat život“.

1958

Dvě italské expedice se vydaly k Cerro Torre. Na jeho západní straně vylezli Carlo Mauri a Walter Bonatti 2. ledna 120 metrů nad zářez, který pokřtili jako „Col de la Esperanza“ – Sedlo naděje. Bruno Detassis, vedoucí druhé expedice na východní straně hory, prohlašuje Cerro Torre ze „nepřekonatelnou horu“ a zakazuje svému družstvu (Catullo Detassis, Mario Stenico, Luciano Eccher, Cesarino Fava, Cesare Maestri) začít s pokusem.

1959

Cesare Maestri a Toni Egger dosáhli podle údajů Maestriho dne 31. ledna vrcholu. „Trasa Maestri / Egger „ vede východní stěnou ke „Col de la Conquista“, k Sedlu dobývání. Odtud dosáhli severní stěnou vrcholové části a přes ledový klobouk postupem přes hřeben nejvyššího bodu. Spodní část stěny byla za pomoci Cesarino Favase opatřena fixačními lany. Egger přišel při sestupu o život v lavině. Poté co oba horolezci byli celkem sedm dní na cestě nalezl Fava zcela vyčerpaného Maestriho u paty stěny. Výstup je dodnes zpochybňován.

1968

Angličané Peter Crew, Martin Boysen, Mick Burke a Douglal Haston spolu s Argentincem José Luis Fonrouge podnikli nadějný pokus na jihovýchodní hraně Cerro Torre. 5. ledna dosáhli dosáhli bodu 300 metrů pod vrcholem.

1970

Skupina „Ragni di Lecco“ (Carlo Mauri, Piero Rava, Casimiro Ferrari, Roberto Chiappa, Giuseppe Cima, Giannnfelice Roca, Gianni Stefanon, Gianluigi Lanfranchi a Pierlorenzo Acquistapace) se pokusila o západní stranu Cerro Torre. 26. ledna se Mauri a Rava dostali 250 metrů pod vrchol.

Cesare Maestri, Cesarino Fava, Carlo Claus, Ezio Alimonta, Pietro Vidi a Renato Valentini se vydali v zimě (na jižní polokouli) na jihovýchodní hranu Cerro Torre. Pro upevnění borháků použili vrtačku poháněnou kompresorem. Po 54 dnech, jen s šesti dny pěkného počasí, vzdali další postup 9. července.

Koncem listopadu se vrátili Cesare Maestri, Carlo Claus, Ezio Alimonta, Daniele Angeli, Carlo Baldessari, Juan Pedr Spikerman a Fausto Darozzi k jihovýchodní hraně Cerro Torre. 2. prosince zdolali Maestri, Claus a Alimonta „Head Wall“, tzv. Kompressorroute (VII/A2– 90°), ale nevylezli na vrcholovou korunu z ledu. Během slaňování odstranil Maestri část borháků. Kompresor zanechali horolezci viset na posledním stanovišti.

1974

Dvanáct členů „Ragni Lecco“ ( Casmino Ferrari, Daniele Chiappa, Mario Conti, Pino Negri, Gigi Alippi, Guiseppe Lanfranconi, Pierlorenco Acquistapace, Angelo Zola, Ernesto Panceri, Claudio Corti, Sandro Liati a Mimmo Lanzetta) se vydalo na západní stranu Cerro Torre. Po přípravách dosáhli Ferrari, Chiappa, Conti a Negri 13. ledna nejvyšší vrchol Cerro Torre. Tím se jim podařilo dosáhnout prvního nesporného výstupu na 3 128 m vysokou horu. Cesta západní stranou je od té doby nazývána Ferrari-Route.

1976

V průběhu prvovýstupu na Torre Egger dosáhli Jim Donini, John Bragg a Jay Wilson Col de la Conquista. Postupovali při tom cestou, kterou již v roce 1959 prošli Cesare Maestri a Toni Egger. Mezi trojúhelníkovým sněhovým polem ve východní stěně Cerro Torre a Col de la Conquista nenalezli Američané ani stopu po předchozím projití – skutečnost, která podporuje pochybnosti o úspěchu Maestriho a Eggera.

1977

15. ledna dosáhli Američané John Bragg, Jay Wilson a Dave Carman vrcholu Cerro Torre přes Ferrari-Route. Tím se podařil první výstup na Cerro Torro v alpském stylu.

1978

Během jejich pokusu otevřít novou trasu ve východní stěně Cerro Torre strávili Angličané Ben Campbell-Kelly a Brian Wyvill 28 dní ve stěně. Od 4. února do 3. března bojovali s živli, při čemž přenocovali v hliníkovém boxu, který nechali viset na patě tzv. anglické křižovatky (severovýchodní křižovatka).

1979

Američanům Jimi Bridwellovi a Steve Brewerovi, kteří se seznámili teprve na úpatí Cerro Torre – každý při hledání partnera pro lezení – se podařilo 4. ledna druhé slezení Kompressorroute, jakož i první slezení této trasy v alpském stylu až na hřib ledového vrcholu. Borháky, které Maestri urazil na posledních lanových délkách Head-Wallu, nahradil Bridwell skobami pro trhliny.

1980

Novozélanďan Bill Denz podnikl dva pokusy zdolat sám Cerro Torre. Při druhém pokusu se dostal až k Maestriho kompresoru, a poté musel v bouřce slanit.

1981

V lednu se vrátil Brian Wyvill se svými krajany Geoffem Birtlesem, Philem Burkem a Tomem Proctorem k Cerro Torre. Zatím co Birtles se musel vrátit do Anglie a Wyvill nebyl pro zranění schopen nasazení, vylezli Burke a Proctor k patě Anglické křižovatky (VII/A4, 90°). Podařilo se jim touto vystoupat a vylézt přes extrémně těžké území v severní stěně až k blízkosti vrcholu.

1983

Italové Ermanno Salvaterra a Maurizio Giarolli zdolali 17. října, jako třetí, Kompressorroute. 27. prosince dosáhli Švýcaři Daniel H. Anker a Thomas Wuenschner vrcholu přes Kompressorroute.

Týden po odchodu ze základního tábora byl Paul Pierre Farges (jdoucí sám) nalezen bez života skryt v ledovcové štěrbině. Zda před svou smrtí dosáhl vrcholu Cerro Torre zůstane provždy hádankou.

1984

Italové Elio Orlandi a Livio Rigotti stanuli na vrcholu Cerro Torre, když jako pátí prošli Kompressorroute.

1985

Američan Alan Kearney a Švýcar Beda Fuster s Rakušany Hansem Baernthalerem dosáhli 23. ledna vrcholu a Němci Hartmut Muenchenbach a Karl Schrag téhož 30. ledna. Počítáme-li zpochybňovaný prvovýstup Maestriho a Eggera, tak je toto desátý výstup na Cerro Torre. Zatím co Kompressorroute se stává čím dále tím více oblíbenější, je projití Ferrari Route do dneška spočitatelné na prstech jedné ruky.

V 18.15 hod 8. července, bylo již šero, stáli Ermanno Salvaterra, Maurizio Giarolli, Andrea Sarchi a Paolo Caruso na ledovém klobouku vrcholu. Tím se jim podařil první zimní výstup na Cerro Torre.

Za méně jak dvanáct hodin se podařil Švýcaru Marcu Pedrinimu 26. listopadu samostatný výstup přes Kompressorroute. Aby byl rychlý, lezl z větší části nejištěn. Po svém úspěchu vystoupil Pedrini společně s filmařem s Fulviem Marianim ještě dvakrát na vrchol. Zážitek zaznamenaný na celuloidový pásek, nazvaný „Cumbre“, patří k nejpůsobivějším filmovým dokumentům alpinistické historie.

1986

Jugoslávské expedici expedici se podařil první výstup na Cerro Torre východní cestou: 16. ledna stanuli Silvo Karo, Francek Knez, Janez Jeglič, Pavle Kozjek, Peter Podgornik a Matjaz Fistrovec na vrcholu. Během 35 dní, které strávili na Cerro Torre, mohli čtrnáct dní lézt. Trasa „Devil´s Diret­tissima“ má 33 samostatných délek lan dříve než ústí ve vrcholové části do Kompressorroute. Stupně obtížnosti jsou uváděny VIII+/A4, 95°.

1987

Společně se svým partnerem Mauriziem Giordanem dosáhla Italka Rosanna Manfrini 29. října vrcholu přes Kompressorroute. Je tak první ženou na Cerro Torre. O několik dní později dosáhla nejvyššího bodu Slovinka Ines Božiš spolu s Janezem Skokem.

1988

Slovincům Silvo Karovi a Janezu Jegliči se podařil první výstup na Cerro-Torre jižní stěnou. Po mnoha pokusech se dostali 20. ledna až k východnímu hřebeni a v důsledku špatného počasí se rozhodli slanit přes Kompressorroute. „Jižní stěna“ patří k nejobtížnějším trasám v Patagonii: Vede přes 45 lanových délek drolivou skálou a je z veliké části převislá. První horolezci udávají stupeň obtížnosti ABO (to je pro „abominale“, hrozně těžké) a VII/A4, 80°.

Němcům Matthiasu a Michaelu Pinčovi, stejně tak jako Uwe Paesslerovi, se 9. resp. 10. února podařil první paraglidingový let z Cerro Torre. Poté co už sami na horu vystoupili, ale museli slanit kvůli špatnému počasí, nechali se pro svůj úspěšný pokus vysadit na vrchol Cerro Torre vojenským vrtulníkem.

1992

Rakušané Toni Ponholzer, Tommy Bonapace a Gerold Duenster žili od 2. dubna do 17. června v táboře v Bridwell v základním táboře Cerro Torra (dnes Campo D´Agostini). Učinili mnoho pokusů na „Maestri/Egger-Route“. Při nejúspěšnějším se dostali 200 metrů na severozápadní straně nad Col de la Conquista. Pro Tonholzera a Bonapaceho se opakování „Maestri/Egger-Route“ stalo už dávno srdeční záležitostí. Ponholzer podnikl mezi roky 1983 a 1999 celkem asi dvacet pokusů o zvládnutí této trasy.

1994

23. a 24. února otevřeli Francois Marsigny a Andy Parkin trasu „Lost Times“ („A la recherche du temps perdu“) vysoce ohrožovanou lavinami, která vede vlevo jižní stěny Cerro- Torre ke Col de la Esperanza. Oba horolezci chtěli pokračovat k vrcholu přes Ferrari-Route, ale museli sestoupit kvůli špatnému počasí na patagonský vnitrozemský led. Po několikadenní putování se dostali zpět do El Chalténu.

Mezi 17. a 25. únorem otevřeli Slovinci Janez Jeglič, Marko Lukic a Miha Praprotnik trasu „What´s love got to do with it“ (ABO, VIII-/A4, 90°) západní stěnou Cerro Torre. Po 800 metrovém lezení se tato cesta spojuje s Kompressorroute.
Novozélanďanu Atholovi Whimpovi se podařil samostatný výstup na Cerro Torre přes Kompressorroute.

Šest dní, od 27. října do 1. listopadu, strávili Italové Maurizio Giarolli, Elio Orlandi a Odoardo Ravizza v severozápadní stěně Cerro Torre. Jejich trasa „Cristalli nel vento“ (VII/A1, 90°) vedla od paty stěny v Circulo de los Alters až k severnímu pilíři, na který se napojuje v přibližně dvou třetinách výškového rozdílu mezi Col de la Conquista a vrcholem.

1995

Italové Ermanno Salvaterra, Roberto Manni a Piergiorgio Vidi otevřeli trasu „Infinito Sud“ (VIII/A4, 70°) v jižní stěně Cerro Torre. Při tom strávili nepřetržitě 23 dní ve stěně. Spali v hliníkovém boxu, který poté, co vylezli několik délek lan, vždy znovu na největším bodě vytáhli. 26. listopadu to museli 100 metrů pod vrcholem vzdát kvůli špatnému počasí.

1998

Mezi 6. a 16. červnem se pokusili Němci Michael Waerthl a Tom Dauer o první zimní výstup na Cerro Torre od západní strany. Jejich pokus v čistě alpinistickém stylu skončil kousek pod tzv. helmou (jedno z nejtěžších míst na západní straně Cerro Torre).

Italové Maurizio Giarolli a Elio Orlandi se pokusili, mezi 4. a 9. prosincem, dokončit svoji trasu z roku 1997 východní a severní stěnou Cerro Torre. Výsledek, „Nord…anchora nord…“ (VII/A2), nabízí novou, těžší, ale jistější variantu, která vede až k začátku dlouhého traverzu „Maestri/Egger-Route“. Ze středu tohoto traverzu lezli Giarolli a Orlandi ještě tři lanové délky v severní stěně, potom to museli vzdát.

1999

Tonimu Ponholzerovi a Franzi Steigerovi se podařil dosud nejslibnější pokus, zopakovat předpokládanou cestu „Maestri/Egger-Route“. Od nástupu šplhali východní stěnou, pokračovali traverzem „Maestri/Eggar-Route“, která vede od začátku Anglického křížení ke Col de la Conquistavede až ke středu a dosáhli bodu tří lanových délek nad sedlem. Potřebovali k tomu devět hodin, při čemž jurmovali na dvou lanových délkách na fixních lanech, které tam zanechali Maurizio Giarolli a Elio Orlandi. Po bivaku sledovali systémy trhlin a zářezů v severní stěně. Asi 150 metrů pod severozápadním ramenem to museli vzdát. Narazili na obtížnosti až VIII. stupně.

Švýcar Stephan Siegrist, David Fasel a Thomas Ulrich stejně jako Američan Greg Crouch vystoupali na Cerro Torre mezi 12. a 14. červencem přes Ferrari-Route až po ledový klobouk vrcholu. Tím se jim podařil první zimní výstup touto trasou a také druhý zimní výstup na Cerro Torre vůbec.

V říjnu se podařila Italům Ermanno Salvaterrimu a Mauro Mabbonimu varianta ke Kompressorroute: Na začátku 90ti metrového Maestriho traverzu s borháky sledovali přímo jihovýchodní hranu, aby po pěti lanových délkách u paty „Ice Towers“ opět narazili na Kompressorroute (VII-/A2). O tuto cestu se pokoušela už v roce 1968 anglo-argentinská expedice.

2001

Na jaře ( v Jižní Americe říjen/listopad) se pokusili Italové Ermanno Salveterra, Walter Gobbi, Mauro Giovanazzi a Paolo Calza o novou cestu ve východní stěně Cerro-Torre. Po té, co dosáhli asi 750 metrů výšky stěny, to museli 3. listopadu vzdát kvůli špatnému počasí.

Američan Dean Potter zahájil samostatný výstup Kompressorroute. Nepotřeboval více než 8,5 hodiny a tím se stal třetím horolezcem, který vystoupal na Cerro Torre samostatným výstupem. Pět dní před tím se mu už podařila „Supercanaleta“ na Friz Roy.

2003

Jednoduše jen šťastni, že nepřišli o život, museli být Italové Mauro „Bubu“ Bole a Riccardo Milani, poté co v březnu masivní sněžení přivedlo jejich plány na první výstup v jižní stěně vniveč. Při 6 metrech nového sněhu stal se jejich výstup labyrintem trhlin v ledovci Ade ruskou ruletou.

2004

Angličané Kevin Thaw, leo Houlding a Cedar Wright podnikli v patagonském podzimu pokus, zopakovat „Maestri/Egger-Route“. Thaw se s pochybnostmi vrátil: “Byla by to ironie historie, kdyby Cerro Torre byla poprvé překonána skutečně svoji nejtěžší trasou. Myslím, že k výstupu severní stěnou ještě nedojde“.

2005

12. a 13. listopadu 2005 vylezli Alessandro Beltrami, Ermanno Salvaterra und Rolando Garibotti na Cerro Torre severní stěnou a „zopakovali“ tak „Maestri/Egger-Route“. Své cestě dali jméno „El Arca de los Vientos“ a ohodnotili ji stupněm obtížnosti EX ABO.

2008

Od 21. do 24. ledna 2008 se podařil Colinu Haleymu und Rolandu Garibottimu první kompletní přechod masivu Torre s celkovým převýšením 2200m. Tato cesta byla považována za nepřekonatelnou.

Němka Dörte Pietron vylezla v prosinci jako první žena západní stěnou a stala se první německou ženou, která dosáhla vrcholu.

2010

Rakouský lezec David Lama je zodpovědný za umístění dalších 60 vrutů a 700m fixního lana do Kompressorroute. Přestože vruty vrtal rakouským vůdce Heli Putz a ne Lama sám, bylo to provedeno při expedici sponzorované Red Bullem, a proto mnoho lezců považuje Lamu a Red Bull za zodpovědné. Tento čin vzbudil mnoho negativních reakcí.

Reklama:

Kam dál?

Komentáře k článku

 
 
Zatím nikdo nepřidal komentář...
 
Vyhledávač tras
 
 

Mohlo by vás zajímat

 

Webkamery v okolí

Webkamery zajišťuje webcams.travel
 
 


© cestydoprirody.cz, 2011-2013 | Weather forecast from yr.no, delivered by the Norwegian Meteorological Institute and the NRK